Ahoj babi

Ahoj babi, 

představ si, že mám napsat článek o dušičkách. Měla jsem možnost ponořit se do historických faktů a opakovat už mnohokrát napsané. Pak mě napadlo, že to udělám jinak – prostě napíšu tobě.

Co myslíš babi, jak to mají lidi na dušičky? Chodí na hřbitov, nechodí? Já vím, ty na to máš jednoznačnej názor, chodit tam lidi “maj a musí”. A co tam nosí? V co vlastně v ty dušičkový dny věří?

Dušičky jsou prý po Vánocích svátkem, který v Česku slaví nejvíc lidí. Nakonec, rok co rok jsou o tom v TV reportáže. Ale víš jak to je – když se lidí zeptáš, jak je to u nich doma na Vánoce, dostane se ti 100+1 různých odpovědí. Vsadila bych boty na to, že obdobně to bude i s tímhle svátkem. 

Usmívám se teď při vzpomínce na to, jak jsme to měly my. Tys potřebovala jet na hřbitov vždycky v ten den. Druhého listopadu, na památku všech zesnulých, přesto zkrátka nejel vlak. A pokud by to náhodou ten den nevyšlo, připustila bys to maximálně den předtím, pozdějc nepřicházelo v úvahu. Rozčilovala si mě v tomhle svojí urputností, hlavně proto, že bylo jasný, že to auto s tebou budu řídit já. 

Vědělas babi, že staří keltové věřili, že přelom října a listopadu, konkrétně noc z 31. 10. na 1. 11. je doba, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých? Oslavovali konec roku, jeden z nejdůležitějších keltských svátků, tzv. Samhain. Věřilo se, že v tu dobu se duše zemřelých mohou vrátit na zem, živí jim při tom světlem (dnes možná svíčkami?) ukazují cestu a naopak, že živí mohou navštívit podsvětí. Ne náhodou se v tyto noci do země ukládaly pro zemřelé jablka nebo prý i staré teplé kabáty, aby zemřelým nebyla zima. Ostatně ty známé nápisy na hřbitovních zdech “Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy” tu tenkou hranici mezi těmito dvěma světy jen zvýrazňují.

Když ses ty probudila do druhého listopadového rána, vědělas, že je na programu dne cesta na hřbitov. Čím dříve, tím lépe. Vystrojila ses, jako kdybys šla do divadla (nebo na pohřeb), netrpělivě si přešlapovala po bytě (zdánlivě ses snažila vytvářet dojem, že netrpělivá nejsi) a při odchodu ses ještě dvakrát vracela zpátky – nejdřív pro svíčky, pak zapalovač. 

Mělas ráda ten hřbitov, kam jsme jely jako první – je to ještě jeden z těch, který je „na kopci na okraji vesnice“, jak tomu bylo po celý staletí zvykem. Říkalas, že tak to má být – zemřelí mají z výšky koukat pohledem do dědiny, kde stále žijí jejich blízcí. 

Než jsme došly k místu odpočinku dědy – tvého manžela a taky tvé mámy a ségry, celkem jsme se prošly. Šly jsme pomalu a mlčely jsme. Myslím, že sem se tě v tu chvíli snad nikdy nezeptala, na co myslíš. Někdy jsme mlčky zvedly převrácený květináč u cizího hrobu, nebo si okomentovala cizí náhrobek, se slovy že „ti to maj ale pěkný“

Po té hřbitovní cestě jsme spolu sdílely ticho. V tichu jsou i kroky, který normálně nevnímáš, hlasitým hudebním nástrojem.  V tichu jsme udělaly všechny „ceremonie“, které se dělávají – hrob jsme očistily, přinesla jsem vodu, naaranžovaly jsme nové květiny, zapálily svíčky a vyhodily všechno staré, co od naší poslední návštěvy taky „umřelo“. Tys pak pohladila náhrobek a do toho ticha si řekla jenom „no jo no, dědo…“ a někdy si dodala „je to život bez rukávů“

Tohle celý jsme ten den absolvovaly ještě jednou – po téhle výpravě (odpusť, že tomu tady takhle říkám, ale nemůžu si pomoct) jsme se vydávaly na jiný hřbitov, za tvým synem. Za ním jsme šly podstatně delší cestu a kroky zde hrály mnohem hlasitější koncert. Tady ticho bylo tak hlubokým tichem, že to ani slovy nelze obsáhnout. Ticho, které si zřejmě umí naplno představit jen rodiče, kteří ztratí své děti. 

Vzpomínám, že jsme si tady na tom hřbitově, kde leží tvůj syn, jednou sedly na lavičku. Není to tak dávno. Ne že bychom to plánovaly, ale už si moc nemohla na nohy, bolely tě kyčle a potřebovala sis odpočinout. 

Tehdy (a možná jen tehdy?) jsme to ticho dušičkového dne prolomily. A tys vyprávěla a já tě poslouchala a byla nám při tom zima, ale ani jedné z nás se nechtělo se zvednout. Byly jsme pak překvapený, jak jsme tam seděly dlouho (mezitím se totiž úplně setmělo) a dělaly jsme si srandu, aby nás tam nezamkly (ty hřbitovní zdi bych ani já, ani ty, přeskočit určitě nezvládla). To, že jsme seděly a minuty utíkaly – je podle mně symbol toho, že na hřbitově čas opravdu běží jinak.

Ostatně, kdybys mohla, možná bys mi řekla, jaký to tam je. Už nějakou dobu to totiž víš líp, než když jsme tam chodívaly spolu. 

Ty už víš, z toho profláknutě řečeno „druhého břehu“, jestli svíčky, co se při setmění rozsvítí, jsou světlem, které vás volá zpátky k nám – co ještě chodíme po světě, nebo jestli se tím naopak my snažíme přivolat vás. 

Ty už víš, jaký to je, obývat jedno malé místo s blízkými, který si sice hodně milovala, ale kteří tě během života (přirozeně) i přiváděli na pokraj šílenství. 

Ty už víš, jestli to je s nimi stejný i teď, jako to bylo tehdy (nebo to přináší nový obzory, který si tady zatím ani neumíme představit).

Ty už víš, jestli dávat jablka a další věci do země pro vás, co v ní teď jste, je fajn, nebo je to jenom přežitek. 

Ty už víš věci, který já ještě ne. 

Babi, nevím jestli je to článek o dušičkách. Ale mám pocit, že tím, že ho teď píšu, dělám přesně to, co dělali ti staří keltové – když si s tebou takhle povídám (a ty mi už nemůžeš osobně odpovědět), trošku stírám tu hranici mezi mým a tvým světem – světem mrtvých a světem živých. 

P.S. Letos za tebou zajdu druhého listopadu. Maximálně dřív. Pozdějc ani náhodou – přesto rozhodně nejede vlak 🙂


Autor: Hana Křížová

Podporují nás